Těhotenství není nemoc

Někteří lidé mi říkali, že je trochu nerozvážné cestovat tak daleko v mém stavu. Ale na svatbu mojí nejlepší přítelkyně jsem jet musela. Popravdě řečeno, moje těhotenství nebylo plánované, tím spíš, že pozvánku na svatbu jsem dostala již před rokem.

Jenže tak nějak se stalo. To ale nemění nic na tom, že jsme s manželem oba velmi šťastní. Když se Martin dozvěděl, že chci jet do Dunkerku na tu svatbu, rezolutně řekl, že nesouhlasí. Moje těhotenství jej změnilo v neobyčejně starostlivého mužského. On si to vše bere víc než já. No vlastně bych se měla těšit, jelikož to znamená, že bude dobrým otcem. Doufám, že ten jeho zájem neodejde, kdy už se to naše děťátko narodí. No ale ne o tom jsem chtěla psát

Vracejíc k tématu výjezdu na svatbu, na kterém mi ohromně záleželo, rozhodla jsem se poradit se svým lékařem. Prohlásil, že moje těhotenství není ohroženo a tudíž nevidí žádný problém. Samozřejmně o letu letadlem nemohlo být zmínky. Autem zajisté, ale s častými přestávkami na protáhnutí kostí. Speciálně jsem prosila Martina, aby šel se mnou k lékaři a uslyšel to vše na vlastní uši. Nejsem si jistá, jestli by uvěřil, kdybych mu to řekla já. Jenže mimo souhlasu lékaře, můj manžel i tak dál vymýšlel co by tu udělat abych si tu svatbu rozmyslela. Zkoušel různé věci, ale mne nic nepřinutilo ke změně rozhodnutí. Když už viděl, že tam musíme jet, rozhodl se udělat všechno, aby ta cesta nebyla pro mne nijak unavující. Proto nám zarezervoval v oba směry lístky na trajekt. Trajekt dunkerque odplouvá pozdním večerem, takže jsme měli rezervována místa v kabině. To byl docela dobrý nápad, alespoň jsem na druhý den necítíla únavu. Prozměnu zpáteční cestu Dover trajekt jsme měli naplánovanou brzy ráno. Jednak v tom případě nebylo to již důležité, a díky tomu jsme mohli obdivovat překrásné panoramy...